V jaké míře nejsem v kontaktu s vlastní vnitřní pravdou, v takové žiji život „zvenku dovnitř“ – snažím se nalézt uspokojení, naplnění v prožitcích, jejichž zdroj leží mimo mne. V přízni svého partnera, partnerky, v dobrém jídle a pití, hezkých věcech, vjemech z přírody, umění. Sytím hladový mozek potravou, kterou pro něj kolem sebe nacházím venku. Surfuji na netu, stále nacházím něco zajímavého. A je to snadné. Internet, televize… typické přijímací kanály zvenku dovnitř. Jádro problému je však v tom, že mozek si na dosavadní podněty brzy zvykne a chce stále další, nové a víc. Co stačilo k uspokojení loni, už letos nestačí.  Potřebuji se více a více bavit, těšit a radovat. Potřebuji tedy kolem sebe nacházet nové a nové podněty. A když mi vnější svět dost atraktivní podněty neposkytne, stávám se nespokojeným…

Kontakt s vnitřní pravdou celou hru otáčí: Začíná život „zevnitř ven“ – naplnění nacházím v tom, co svému okolí přináším. V tom, co ze mne vychází, ne v tom, co do mne vstupuje.  V tom, co se rozhoduji vyjádřit, vyslovit, vytvořit, podpořit, udělat (nebo neudělat…). V bytí samotném. Které je tak „výživné“, že na něj mnohá potěšení zvenku prostě vůbec namají.
Naplnění náhle nacházím v zážitku svobodné volby, že jak se budu cítit, je na mně. A v zážitku svobodné volby, že další krok, který podniknu navenek, je taky na mně. Jasně, i včetně důsledků, spojených s tím, když se třeba rozhodnu špatně. Riziko zde bude vždycky. Nyní však vidím, že lepší je nést určité riziko, než nemít jak ovlivňovat běh dní a žít tak trochu jako nevolník.

Kdo se dotkl své vnitřní pravdy, přebírá otěže vlastního života. Z jedné z postav na jevišti se stává tvůrcem, který přebírá významný podíl na autorství vlastního životního příběhu. Začíná svůj příběh sám psát.
Staví se ke kormidlu.

A na rozdíl od svých předešlých snah teď už doopravdy.