Na Janově blogu se 4. května objevil inspirující příspěvěk „Malí a velcí aneb: bozi v nás“ … link …Jan Bílý se v něm zabývá vztahem mytologického vidění světa a toho, jak to máme s bohy a svým vnitřním vedením dnes. Uvádí, že rodičovský postoj bohů k nám končí, protože my lidé už prostě přestáváme být dětmi. Bohové se stávají spíše našimi partnery a jako od takových už od nich nemůžeme očekávat poskytování dosavadní „rodičovské“ opory. Kde tedy hledat onen náš i jejich společný základ, kořen? Jan shrnuje, že vše velké je především v našem srdci a teprve pak „venku“. A že to jediné, co je nutno udělat, je tomuto srdci pozorně naslouchat.

Dovolím si volně navázat.

Během své práce v programech osobního rozvoje se často potkávám s lidmi, kteří by se rádi opřeli sami o sebe a při „sestupu do nitra“ při naslouchání vlastnímu srdci sice jakous takous oporu nalézají, ne však takovou, která je plně funkční i v těžkých chvílích. Z mého pohledu jde o opory, patřící k ego rovině, k našim vnějším já, na dalším postupu k niternějším zdrojům však leží jakási bariéra. Co je to za neprostupnu zeď, která k hlubší vnitřní pravdě ne a ne pustit?