Autenticita neboli kongruence je pojem, který vyzdvihl psycholog Carl Rogers (1902-1987), zakladatel PCA, přístupu zaměřeného na člověka. Ve své dlouholeté praxi s klienty si Rogers si kladl otázku: Co napomáhá růstu, rozvoji člověka? Jaké podmínky potřebuje terapeutický vztah naplnit, aby se stal úrodnou půdou, ze které vyroste něco dobrého nového?  Nejprve si povšiml, jak velkou roli hraje empatie vůči druhému člověku a také jeho bezvýhradná akceptace, přijetí. Pak si však nejprve všiml a následně empiricky ověřil, že nejdůležitější je, když jsme ve vztahu ke druhému člověku sami sebou, pravdiví. Tuto rozhodující třetí proměnnou na straně člověka, podporujícího druhé, nazval autenticita neboli kongruence. Kongruenci Rogers definuje jako shodu mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak jsou symbolizovány v „já“. Symbolizace by měla být přesná, bez zkreslení, aby vedla ke stavu kongruence mezi prožíváním a „já“. Nepřesná symbolizace, rozpor mezi prožitky a vnímání těchto prožitků, vede ke zkreslenému sebeuvědomování. Rogersovo pojetí autenticity je v psychologii tím, co v podstatě odpovídá našemu vnímání vnitřní pravdy. Být dobře sám sebou znamená být autentický. A k tomu, jak onu autenticitu prakticky „dělat“, provozovat, žít, ukázal Rogers cestu. Celý příspěvek →

V jaké míře nejsem v kontaktu s vlastní vnitřní pravdou, v takové žiji život „zvenku dovnitř“ – snažím se nalézt uspokojení, naplnění v prožitcích, jejichž zdroj leží mimo mne. V přízni svého partnera, partnerky, v dobrém jídle a pití, hezkých věcech, vjemech z přírody, umění. Sytím hladový mozek potravou, kterou pro něj kolem sebe nacházím venku. Surfuji na netu, stále nacházím něco zajímavého. A je to snadné. Internet, televize… typické přijímací kanály zvenku dovnitř. Jádro problému je však v tom, že mozek si na dosavadní podněty brzy zvykne a chce stále další, nové a víc. Co stačilo k uspokojení loni, už letos nestačí.  Potřebuji se více a více bavit, těšit a radovat. Potřebuji tedy kolem sebe nacházet nové a nové podněty. A když mi vnější svět dost atraktivní podněty neposkytne, stávám se nespokojeným…

Kontakt s vnitřní pravdou celou hru otáčí: Začíná život „zevnitř ven“ – naplnění nacházím v tom, co svému okolí přináším. V tom, co ze mne vychází, ne v tom, co do mne vstupuje.  V tom, co se rozhoduji vyjádřit, vyslovit, vytvořit, podpořit, udělat (nebo neudělat…). V bytí samotném. Které je tak „výživné“, že na něj mnohá potěšení zvenku prostě vůbec namají.
Naplnění náhle nacházím v zážitku svobodné volby, že jak se budu cítit, je na mně. A v zážitku svobodné volby, že další krok, který podniknu navenek, je taky na mně. Jasně, i včetně důsledků, spojených s tím, když se třeba rozhodnu špatně. Riziko zde bude vždycky. Nyní však vidím, že lepší je nést určité riziko, než nemít jak ovlivňovat běh dní a žít tak trochu jako nevolník.

Kdo se dotkl své vnitřní pravdy, přebírá otěže vlastního života. Z jedné z postav na jevišti se stává tvůrcem, který přebírá významný podíl na autorství vlastního životního příběhu. Začíná svůj příběh sám psát.
Staví se ke kormidlu.

A na rozdíl od svých předešlých snah teď už doopravdy.