Začátkem roku proběhla u nás v Čechách výpravná reality show „Volí se prezident“. My Češi jsme vybírali toho, kde je hoden stanout v našem čele, toho, komu svěříme důvěru a mandát, aby nás reprezentoval a aby nás vedl.
Můžete namítnout, že rolí prezidenta u nás není fakticky vládnout a význam tohoto postu máme obecně sklon přeceňovat.
Na Janově blogu se 4. května objevil inspirující příspěvěk „Malí a velcí aneb: bozi v nás“ … link …Jan Bílý se v něm zabývá vztahem mytologického vidění světa a toho, jak to máme s bohy a svým vnitřním vedením dnes. Uvádí, že rodičovský postoj bohů k nám končí, protože my lidé už prostě přestáváme být dětmi. Bohové se stávají spíše našimi partnery a jako od takových už od nich nemůžeme očekávat poskytování dosavadní „rodičovské“ opory. Kde tedy hledat onen náš i jejich společný základ, kořen? Jan shrnuje, že vše velké je především v našem srdci a teprve pak „venku“. A že to jediné, co je nutno udělat, je tomuto srdci pozorně naslouchat.
Dovolím si volně navázat.
Během své práce v programech osobního rozvoje se často potkávám s lidmi, kteří by se rádi opřeli sami o sebe a při „sestupu do nitra“ při naslouchání vlastnímu srdci sice jakous takous oporu nalézají, ne však takovou, která je plně funkční i v těžkých chvílích. Z mého pohledu jde o opory, patřící k ego rovině, k našim vnějším já, na dalším postupu k niternějším zdrojům však leží jakási bariéra. Co je to za neprostupnu zeď, která k hlubší vnitřní pravdě ne a ne pustit?
Autenticita neboli kongruence je pojem, který vyzdvihl psycholog Carl Rogers (1902-1987), zakladatel PCA, přístupu zaměřeného na člověka. Ve své dlouholeté praxi s klienty si Rogers si kladl otázku: Co napomáhá růstu, rozvoji člověka? Jaké podmínky potřebuje terapeutický vztah naplnit, aby se stal úrodnou půdou, ze které vyroste něco dobrého nového? Nejprve si povšiml, jak velkou roli hraje empatie vůči druhému člověku a také jeho bezvýhradná akceptace, přijetí. Pak si však nejprve všiml a následně empiricky ověřil, že nejdůležitější je, když jsme ve vztahu ke druhému člověku sami sebou, pravdiví. Tuto rozhodující třetí proměnnou na straně člověka, podporujícího druhé, nazval autenticita neboli kongruence. Kongruenci Rogers definuje jako shodu mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak jsou symbolizovány v „já“. Symbolizace by měla být přesná, bez zkreslení, aby vedla ke stavu kongruence mezi prožíváním a „já“. Nepřesná symbolizace, rozpor mezi prožitky a vnímání těchto prožitků, vede ke zkreslenému sebeuvědomování. Rogersovo pojetí autenticity je v psychologii tím, co v podstatě odpovídá našemu vnímání vnitřní pravdy. Být dobře sám sebou znamená být autentický. A k tomu, jak onu autenticitu prakticky „dělat“, provozovat, žít, ukázal Rogers cestu. Celý příspěvek
Stephen Covey formuloval svých sedm návyků vůdčích osobností, později „sedm návyků skutečně efektivních lidí“ již před více než dvaceti lety. Pro výsledky, které přináší, si tento systém získal řadu přívrženců a následovníků.
Pvrní vydání knihy S. Coveye vyšla s podtitulem „návrat etiky charakteru“. V druhé pol. 20. století převládající etika osobnosti vychází z partikulárních zájmů jednotlivce, směřuje k rychlému dosažení cílů. Etika charakteru oproti tomu stojí na základních principech, hodnotách a vede ke stálému, dlouhodobému růstu a rozvoji. Přináší vyhlídku na širší, skutečný životní úspěch.
Charakter je setrvalý způsob, styl jednání jednotlivce. Je tvořen souborem návyků, kterými se řídí a v kterých žijeme náš každodenní život. Svůj život můžeme změnit prací na svém charakteru. Svůj charakter můžeme měnit změnou svých návyků.
Focusing, metoda umožňující modernímu člověku lépe vnímat souvislosti a poselství svých vlastních pocitů, vznikl zcela prozaicky v rámci vědeckého výzkumu účinnosti psychoterapie.
Duchovním předchůdcem focusingu byl Carl Rogers (1902-1987), přední představitel humanistické psychologie, zakladatel na klienta zaměřené psychoterapie (PCA). Během své praxe s klienty Rogers zpozoroval, že hlubší změna prožívání nenastane, když s obtížnými pocity bojujeme a snažíme se je regulovat z „mocenských“ pozic. Možnost posunu v prožívání naopak nastává poté, co dokážeme u svých byť i třeba “nežádoucích“ pocitů spočinout a pobýt v jejich blízkosti, aniž bychom je hodnotili nebo s nimi manipulovali. Celý příspěvek
V příjemném prostředí jazz & blues restaurantu Modrý dveře je pro Vás připraven workshop s tématikou lídrovství, věnovaný otázce, jak se stát autentickým lídrem podniku i svého vlastního života. Termín konání: 7. května 2013 od 16:30 do 20:40
Co je to vlastně ta „vnitřní pravda“? Vnitřní pravda není myšlenka, úvaha, pravda, k jejímuž sdílení se přemlouvám. Vnitřní pravda není žádný názorový implantát. Není čímkoli, k čemu se nutím.
Spíše než k názoru, úsudku či stanovisku má vnitřní pravda blíž k pocitu. Jde spíše o prožitek, o který se v danou chvíli opírám a o kterém si jsem subjektivně jistý, že je autonomní, můj vlastní. A o kterém vím, že síla, která tento prožitek nese, je stěžejní a klíčová. Že ve středu tohoto prožitku mohu vnímat svou vlastní esenci, sama sebe. Že toto jsem nyní já.
Jde o prožitek leckdy obtížně vyjádřitelný slovy. Lze jej spíše jen opsat.
Tento prožitek pravdy také není fixní, jednou daný a neměnný. Když přijde, poznám jej. Není však nikdy zcela stejný, jako byl minule. Spíše než o popsatelný bod či stav jde o pocit, vanutí či proud. Prožitek vnitřní pravdy se stále více či méně proměňuje. Kdo na své minulé high experiences nemůže zapomenout, zafixoval se na ně a chce je opakovat, odsuzuje se ke zklamání: nikdy to nebude stejné. Vše plyne a nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Ještě více než tímto hlubokým, základním prožitkem samotným je však vnitřní pravda vědomím tohoto prožitku. Zatímco prožitky se proměňují, přicházejí a odcházejí, jejich vědomí je již něco „bytelnějšího“, něco, co mohu spíše uchopit a opřít se o to.
Prožívanému kontaktu s tímto vědomím říkají někteří zakotvení v sobě. Tomu se blíží psychologické odborné termíny metakognice a především v posledních letech stále frekventovanější pojem mindfulness. Možnostem rozvoje mindfulness v rámci hledání a naplňování vnitřní pravdy se na těchto stránkách budeme věnovat více.
V jaké míře nejsem v kontaktu s vlastní vnitřní pravdou, v takové žiji život „zvenku dovnitř“ – snažím se nalézt uspokojení, naplnění v prožitcích, jejichž zdroj leží mimo mne. V přízni svého partnera, partnerky, v dobrém jídle a pití, hezkých věcech, vjemech z přírody, umění. Sytím hladový mozek potravou, kterou pro něj kolem sebe nacházím venku. Surfuji na netu, stále nacházím něco zajímavého. A je to snadné. Internet, televize… typické přijímací kanály zvenku dovnitř. Jádro problému je však v tom, že mozek si na dosavadní podněty brzy zvykne a chce stále další, nové a víc. Co stačilo k uspokojení loni, už letos nestačí. Potřebuji se více a více bavit, těšit a radovat. Potřebuji tedy kolem sebe nacházet nové a nové podněty. A když mi vnější svět dost atraktivní podněty neposkytne, stávám se nespokojeným…
Kontakt s vnitřní pravdou celou hru otáčí: Začíná život „zevnitř ven“ – naplnění nacházím v tom, co svému okolí přináším. V tom, co ze mne vychází, ne v tom, co do mne vstupuje. V tom, co se rozhoduji vyjádřit, vyslovit, vytvořit, podpořit, udělat (nebo neudělat…). V bytí samotném. Které je tak „výživné“, že na něj mnohá potěšení zvenku prostě vůbec namají.
Naplnění náhle nacházím v zážitku svobodné volby, že jak se budu cítit, je na mně. A v zážitku svobodné volby, že další krok, který podniknu navenek, je taky na mně. Jasně, i včetně důsledků, spojených s tím, když se třeba rozhodnu špatně. Riziko zde bude vždycky. Nyní však vidím, že lepší je nést určité riziko, než nemít jak ovlivňovat běh dní a žít tak trochu jako nevolník.
Kdo se dotkl své vnitřní pravdy, přebírá otěže vlastního života. Z jedné z postav na jevišti se stává tvůrcem, který přebírá významný podíl na autorství vlastního životního příběhu. Začíná svůj příběh sám psát.
Staví se ke kormidlu.
A na rozdíl od svých předešlých snah teď už doopravdy.