Autenticita neboli kongruence je pojem, který vyzdvihl psycholog Carl Rogers (1902-1987), zakladatel PCA, přístupu zaměřeného na člověka. Ve své dlouholeté praxi s klienty si Rogers si kladl otázku: Co napomáhá růstu, rozvoji člověka? Jaké podmínky potřebuje terapeutický vztah naplnit, aby se stal úrodnou půdou, ze které vyroste něco dobrého nového?  Nejprve si povšiml, jak velkou roli hraje empatie vůči druhému člověku a také jeho bezvýhradná akceptace, přijetí. Pak si však nejprve všiml a následně empiricky ověřil, že nejdůležitější je, když jsme ve vztahu ke druhému člověku sami sebou, pravdiví. Tuto rozhodující třetí proměnnou na straně člověka, podporujícího druhé, nazval autenticita neboli kongruence. Kongruenci Rogers definuje jako shodu mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak jsou symbolizovány v „já“. Symbolizace by měla být přesná, bez zkreslení, aby vedla ke stavu kongruence mezi prožíváním a „já“. Nepřesná symbolizace, rozpor mezi prožitky a vnímání těchto prožitků, vede ke zkreslenému sebeuvědomování. Rogersovo pojetí autenticity je v psychologii tím, co v podstatě odpovídá našemu vnímání vnitřní pravdy. Být dobře sám sebou znamená být autentický. A k tomu, jak onu autenticitu prakticky „dělat“, provozovat, žít, ukázal Rogers cestu.Významným krokem k autenticitě je nepodmíněné pozitivní sebepřijetí: Jedinec nechť se vnímá tak, že žádný z prožitků sebe sama nelze vyčlenit jako více či méně hodný kladného přijetí než kterýkoli jiný.

Rogersův paradox změny

Vnitřní pravda se blíží něčemu, čemu lidé běžně říkají „být sám sebou“.