Začátkem roku proběhla u nás v Čechách výpravná reality show „Volí se prezident“. My Češi jsme vybírali toho, kde je hoden stanout v našem čele, toho, komu svěříme důvěru a mandát, aby nás reprezentoval a aby nás vedl.
Můžete namítnout, že rolí prezidenta u nás není fakticky vládnout a význam tohoto postu máme obecně sklon přeceňovat.
Na Janově blogu se 4. května objevil inspirující příspěvěk „Malí a velcí aneb: bozi v nás“ … link …Jan Bílý se v něm zabývá vztahem mytologického vidění světa a toho, jak to máme s bohy a svým vnitřním vedením dnes. Uvádí, že rodičovský postoj bohů k nám končí, protože my lidé už prostě přestáváme být dětmi. Bohové se stávají spíše našimi partnery a jako od takových už od nich nemůžeme očekávat poskytování dosavadní „rodičovské“ opory. Kde tedy hledat onen náš i jejich společný základ, kořen? Jan shrnuje, že vše velké je především v našem srdci a teprve pak „venku“. A že to jediné, co je nutno udělat, je tomuto srdci pozorně naslouchat.
Dovolím si volně navázat.
Během své práce v programech osobního rozvoje se často potkávám s lidmi, kteří by se rádi opřeli sami o sebe a při „sestupu do nitra“ při naslouchání vlastnímu srdci sice jakous takous oporu nalézají, ne však takovou, která je plně funkční i v těžkých chvílích. Z mého pohledu jde o opory, patřící k ego rovině, k našim vnějším já, na dalším postupu k niternějším zdrojům však leží jakási bariéra. Co je to za neprostupnu zeď, která k hlubší vnitřní pravdě ne a ne pustit?
Autenticita neboli kongruence je pojem, který vyzdvihl psycholog Carl Rogers (1902-1987), zakladatel PCA, přístupu zaměřeného na člověka. Ve své dlouholeté praxi s klienty si Rogers si kladl otázku: Co napomáhá růstu, rozvoji člověka? Jaké podmínky potřebuje terapeutický vztah naplnit, aby se stal úrodnou půdou, ze které vyroste něco dobrého nového? Nejprve si povšiml, jak velkou roli hraje empatie vůči druhému člověku a také jeho bezvýhradná akceptace, přijetí. Pak si však nejprve všiml a následně empiricky ověřil, že nejdůležitější je, když jsme ve vztahu ke druhému člověku sami sebou, pravdiví. Tuto rozhodující třetí proměnnou na straně člověka, podporujícího druhé, nazval autenticita neboli kongruence. Kongruenci Rogers definuje jako shodu mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak jsou symbolizovány v „já“. Symbolizace by měla být přesná, bez zkreslení, aby vedla ke stavu kongruence mezi prožíváním a „já“. Nepřesná symbolizace, rozpor mezi prožitky a vnímání těchto prožitků, vede ke zkreslenému sebeuvědomování. Rogersovo pojetí autenticity je v psychologii tím, co v podstatě odpovídá našemu vnímání vnitřní pravdy. Být dobře sám sebou znamená být autentický. A k tomu, jak onu autenticitu prakticky „dělat“, provozovat, žít, ukázal Rogers cestu. Celý příspěvek