Vedení založené na principech

Stephen Covey formuloval svých sedm návyků vůdčích osobností, později „sedm návyků skutečně efektivních lidí“ již před více než dvaceti lety. Pro výsledky, které přináší, si tento systém získal řadu přívrženců a následovníků.
Pvrní vydání knihy S. Coveye vyšla s podtitulem „návrat etiky charakteru“. V druhé pol. 20. století převládající etika osobnosti vychází z partikulárních zájmů jednotlivce, směřuje k rychlému dosažení cílů. Etika charakteru oproti tomu stojí na základních principech, hodnotách a vede ke stálému, dlouhodobému růstu a rozvoji.  Přináší vyhlídku na širší, skutečný životní úspěch.
Charakter je setrvalý způsob, styl jednání jednotlivce. Je tvořen souborem návyků, kterými se řídí a v kterých žijeme náš každodenní život. Svůj život můžeme změnit prací na svém charakteru. Svůj charakter můžeme měnit změnou svých návyků.

Původ a přínos FOCUSING

Focusing, metoda umožňující modernímu člověku lépe vnímat souvislosti a poselství svých vlastních pocitů, vznikl zcela prozaicky v rámci vědeckého výzkumu účinnosti psychoterapie.
Duchovním předchůdcem focusingu byl Carl Rogers (1902-1987), přední představitel humanistické psychologie, zakladatel na klienta zaměřené psychoterapie (PCA). Během své praxe s klienty Rogers zpozoroval, že hlubší změna prožívání nenastane, když s obtížnými pocity bojujeme a snažíme se je regulovat z „mocenských“ pozic. Možnost posunu v prožívání naopak nastává poté, co dokážeme u svých byť i třeba “nežádoucích“ pocitů spočinout a pobýt v jejich blízkosti, aniž bychom je hodnotili nebo s nimi manipulovali. Celý příspěvek

Jak ji poznám, kde ji najdu?

Co je to vlastně ta „vnitřní pravda“? Vnitřní pravda není myšlenka, úvaha, pravda, k jejímuž sdílení se přemlouvám. Vnitřní pravda není žádný názorový implantát. Není čímkoli, k čemu se nutím.
Spíše než k názoru, úsudku či stanovisku má vnitřní pravda blíž k pocitu. Jde spíše o prožitek, o který se v danou chvíli opírám a o kterém si jsem subjektivně jistý, že je autonomní, můj vlastní. A o kterém vím, že síla, která tento prožitek nese, je stěžejní a klíčová. Že ve středu tohoto prožitku mohu vnímat svou vlastní esenci, sama sebe. Že toto jsem nyní já.
Jde o prožitek leckdy obtížně vyjádřitelný slovy. Lze jej spíše jen opsat.
Tento prožitek pravdy také není fixní, jednou daný a neměnný. Když přijde, poznám jej. Není však nikdy zcela stejný, jako byl minule. Spíše než o popsatelný bod či stav jde o pocit, vanutí či proud. Prožitek vnitřní pravdy se stále více či méně proměňuje. Kdo na své minulé high experiences nemůže zapomenout, zafixoval se na ně a chce je opakovat, odsuzuje se ke zklamání: nikdy to nebude stejné. Vše plyne a  nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Goodpasture Covered BridgeJeště více než tímto hlubokým, základním prožitkem samotným je však vnitřní pravda vědomím tohoto prožitku.  Zatímco prožitky se proměňují, přicházejí a odcházejí, jejich vědomí je již něco „bytelnějšího“, něco, co mohu spíše uchopit a opřít se o to.

Prožívanému kontaktu s tímto vědomím říkají někteří zakotvení v sobě. Tomu se blíží psychologické odborné termíny metakognice a především v posledních letech stále frekventovanější pojem mindfulness. Možnostem rozvoje mindfulness v rámci hledání a naplňování vnitřní pravdy se na těchto stránkách budeme věnovat více.

Zvenku dovnitř a zevnitř ven

V jaké míře nejsem v kontaktu s vlastní vnitřní pravdou, v takové žiji život „zvenku dovnitř“ – snažím se nalézt uspokojení, naplnění v prožitcích, jejichž zdroj leží mimo mne. V přízni svého partnera, partnerky, v dobrém jídle a pití, hezkých věcech, vjemech z přírody, umění. Sytím hladový mozek potravou, kterou pro něj kolem sebe nacházím venku. Surfuji na netu, stále nacházím něco zajímavého. A je to snadné. Internet, televize… typické přijímací kanály zvenku dovnitř. Jádro problému je však v tom, že mozek si na dosavadní podněty brzy zvykne a chce stále další, nové a víc. Co stačilo k uspokojení loni, už letos nestačí.  Potřebuji se více a více bavit, těšit a radovat. Potřebuji tedy kolem sebe nacházet nové a nové podněty. A když mi vnější svět dost atraktivní podněty neposkytne, stávám se nespokojeným…

Kontakt s vnitřní pravdou celou hru otáčí: Začíná život „zevnitř ven“ – naplnění nacházím v tom, co svému okolí přináším. V tom, co ze mne vychází, ne v tom, co do mne vstupuje.  V tom, co se rozhoduji vyjádřit, vyslovit, vytvořit, podpořit, udělat (nebo neudělat…). V bytí samotném. Které je tak „výživné“, že na něj mnohá potěšení zvenku prostě vůbec namají.
Naplnění náhle nacházím v zážitku svobodné volby, že jak se budu cítit, je na mně. A v zážitku svobodné volby, že další krok, který podniknu navenek, je taky na mně. Jasně, i včetně důsledků, spojených s tím, když se třeba rozhodnu špatně. Riziko zde bude vždycky. Nyní však vidím, že lepší je nést určité riziko, než nemít jak ovlivňovat běh dní a žít tak trochu jako nevolník.

Kdo se dotkl své vnitřní pravdy, přebírá otěže vlastního života. Z jedné z postav na jevišti se stává tvůrcem, který přebírá významný podíl na autorství vlastního životního příběhu. Začíná svůj příběh sám psát.
Staví se ke kormidlu.

A na rozdíl od svých předešlých snah teď už doopravdy.